Na cestě zapomnění i do snů... loď vždy dopluje do svého přístavu

Má cesta námořníka začala jednoho březnového rána, kdy jsem dorazila do italského přístavu a poprvé jsem vstoupila na loď, jež se na čas stala mým domovem.

Tou dobou ještě obehnaná stožáry, polepena ochrannou vrstvou, uvnitř plna prachu, spousty práce a několik stovek posádky, jež měla každá své jedinečné místo, se velká bílá zámořská loď pomalu chystala ke své první plavbě. Bezmála dva týdny intenzivní práce a příprav nakonec dovolily, aby začátkem dubna poprvé spustila své první motory, stáhla provazy a pomalým a ladným způsobem se dala do pohybu.

Nikdy na ten den nezapomenu. Bylo teplné slunečné odpoledne, 4. dubna. Zrovna skončila obědová směna a bylo třeba douklidit a připravit restauraci. Všichni věděli, že loď každou chvilku vypluje. Přesto, že jsme pracovali, v hloubi duše jsme se těšili. Mnozí z nás měli ucítit první pohyby tak velké lodi vůbec poprvé v životě. Stála jsem v kuchyni a leštila skleničky, když v tom jsem ucítila zvláštní pocit, jakoby pocit lehkosti. "Něco se děje?", říkám si a uklízím skleničku do boxu. V ten moment za mnou přiběhla mladá Indka s holčinou z Argentiny a s nadšením v hlase volaly: "Už plujeme! Klári, pojď se podívat, to je úžasné!"

Odhodila jsem útěrku a všechny jsme rychle vyběhly na terasu v 7. patře. Podívala jsem se kolem sebe, všude stála posádka a mávali, fotili, natáčeli videa. Loď opouštěla italský přístav a pracovníci, kteří dokončili "své dílo", mávali ze břehu nám na loď. Ten úžasný pocit, jak voda šplouchala, ten pocit, když jsem viděla, že se loď pohybuje, ale vy to téměř necítíte, ten pocit radosti a hrdosti, že to obří dílo, které se posledních několik měsíců stavělo a my měli tu čest ho dokončit, nyní poprvé vyplulo a na druhém přístavu již čekají první pasažéři, jež netrpělivě postávají, až uvidí tento téměř 41 000 tonážní kolos naživo. Ten pocit vděčnosti, kdy nám vítr poprvé cuchal vlasy a kdy nám bylo jedno, že jsme v uniformě.... kdy jsme prostě běžely s kamarádkami do střešního patra, abychom vše viděly lépe a udělaly první fotky. Ten pocit radosti a vděčnosti, kdy máte po celém těle husí kůži, ale zima vám není.

A když po chvíli loď připlouvala k prvnímu přístavu, malé plavidlo, které ji doprovázelo, pouštělo vodu vzhůru do vzduchu. A v té vodě se objevila duha. A mnoha lidem se poprvé splnil sen. Někteří právě dostavěli dílo svého života, někteří začali pracovat, někteří se poprvé nalodili. Ten pocit přetvává dodnes.

Po 5 měsících se stále v předvečer odplouvání dívám, jak tato úžasná loď 3x mohutně zatroubí a pak ladně a pomalu odplouvá. Jak krajina mizí v dáli a zůstává jen rozčeřená voda, široký pruh způsobený lodními šrouby, a ten známý zvuk hučení motorů mísící se s hukotem pohybující se vody.

Pokaždé přetrvává pocit vděčnosti a hluboké pokory k tomu, co mohu v tomto životě zažít a vidět na vlastní oči. Ta loď se každý den vydává do další země, nového města, nového přístavu, aby poskytla nové zážitky a možnosti k plnění snů... k cestování.... k práci.